Den pro rodinu aneb jak jsme raději utekli
„Chcete, děti, aby to tu vybouchlo? I s maminkou a tatínkem?“ a děti jak utržené ze řetězu, zmanipulované infantilním, jazykově pologramotným klaunem s IQ šumící trávy, křičí, resp. řvou: „Jooooo!“
Toto není, jak by si někdo mohl myslet, scéna ze špatného filmu, nýbrž realita, která se ve čtvrtek před polednem odehrávala na zahajovacím představení akce pro rodinu, která se uskutečnila v prostoru před kostelem. Přítomny byly děti ze všech hořických mateřských škol, dále prvňáci z některých škol a děti ze školy speciální. Zavalil je hned z kraje hluk o decibelech, které i přes výzvu nás přítomných pedagožek k jejich snížení určitě překračovaly bezpečnou hranici. Rádoby vtipný, obrovský klaun hrnul na děti trapné hlášky, neustále je vyzýval k řevu otázkami, podněcujícími k vzájemnému porovnávání obou pohlaví („Kdo je lepší? Kluci nebo holky?), sliboval odměnu za tanec a další řev, ovšem pouze tomu, kdo bude nejlepší, tedy ten jeden největší křikloun a pařič. Jak dospěje k výsledku, to neřekl. V jeho podání kočička z Čapkovy laskavé klasiky oběsila pejska na šňůře a ten jí to oplatil, pastelkou se nekreslí, ale maluje, rodiče mají nechat děti a odskočit si na jedno, … A pak už jsme to ani nebyly schopny vnímat nebo si to dokonce pamatovat. Tento klaun dokázal během jedné hodiny rozmetat všechno naše pedagogické snažení, kterým kultivujeme nám svěřené děti den po dni několik let. Po hodině programu za námi přišel jeden z našich šestiletých kluků s otázkou: „Proč to tak dlouho trvá, když je to úplně k ničemu?“ Exhibicionistický klaun vytvořil pod pódiem dav z dětí tak, že se promíchaly všechny, a my jsme tím pádem ztratily o jednotlivcích přehled. Pokud by se někomu chtělo odejít nebo pokud by někdo někomu ublížil, nebyly bychom schopné udělat vůbec nic. A tak jsme horko těžko posbíraly děti z davu a s úlevou, že je máme všechny a celé, jsme s nimi odešly ke stánku železničních modelářů, kde se dětem tentokrát opravdu líbilo. Ani jedno z dětí neprotestovalo, že jsme je vytrhly z varu nejapné párty. Postěžovaly si na bolení hlavy, řev klauna a moc lidí. Tak jsme si společně u stánku s regionálními potravinami koupili trubičky jako náplast a šli jsme se do školky najíst.
Ani nechceme vědět, kolik tahle „hell action“ stála městskou pokladnu. A kdo ji objednal, by si měl sáhnout do svědomí, zda udělal vůbec něco pro to, aby si zjistil, co je ta parta zač. Objednávat na základě recenzí, které si podobní vykuci píšou obvykle sami, si příště může leda tak pro sebe. A my si v budoucnu hodně rozmyslíme, zda se něčeho podobného budeme účastnit.
(Tento článek vyjadřuje můj vlastní pohled, i když vím, že s většinou textu by souzněla skoro každá přítomná učitelka. Pokud tomu tak není, nechť se vyjádří po svém v komentářích 🤗).
Bc. Lenka Klapilová
