Tak zhruba před měsícem jsme vjeli do tunelu. Ovšem ještě dřív než tam vjely i poslední vagony s námi občany, na lokomotivě už se u okýnek přestrkovali mašinfírové s mávátky. Každý se chtěl na konci předvést jako ten, kdo tu lokomotivu úspěšně řídil temným tunelem.
Přidal se i nejvyšší mašinfíra, který ač plebejského původu, rozšafně připomínal své dávné knížecí rady. O potápějících se lodích a nutnosti jít k pumpám. K lopatě a přikládání pod kotel se ale nikdo nehrnul.
A tak jak se krátký výlet tunelem začal prodlužovat a špatných zpráv začalo přibývat, mávátka se pomalu ztrácela a začali se hledat poslové špatných zpráv. Aby bylo po vyjetí z tunelu komu stínat hlavy.
Bez ohledu na mašinfíry, ve vagonech jde život dál a slaví se i narozeniny. Včera měl narozeniny Jan Amos Komenský. Ten je neslavil, ale učitelé mají důvody, když ne k oslavám, tak aspoň k dobré náladě.
Považte, pan ministr si i v tunelu na ně vzpomněl s poděkováním a byl zvolen Zlatý Ámos. A navíc ještě strohá úřední zpráva – průměrný plat učitelů dorazil k hranici čtyřicetitisíc. Mladí asi volají wow, ti ostatní a pamětníci nejspíš řeknou konečně.
Ale nejen to. Karta se obrátila. Rodiče, kteří třeba říkali, jak se učitelé mají, když si odučí dopoledne ve škole pár hodin a jdou domů, se dostali do role učitelů. A ejhle. I když jim UčíTelka názorně ukáže, jak mají se svým prvňáčkem opakovat počty, zjišťují, že ono to nejde samo.
A ty metody. Vytleskávat při počtech. A jak držet tužku při psaní. Trpělivost a vlídnost k vlastnímu zlatému dítěti se začnou rychle vytrácet. A když dojde na – mě to už nebaví – nemálo rodičů kapituluje. A to mají na krku jen pár svých dětí a ne dvacetihlavou třídu. Už aby zase šly do školy.
A tak milé paní učitelky a učitelé vězte, že možná za celá dlouhá desetiletí nic, žádné reformy, koncepce a změny ministrů nezvýšily prestiž vašeho povolání tak, jako ten současný koronavirový tunel. Ale nevěřte, že už vidíte světlo na konci. Nikoliv. Zatím je to jen rozsvícená lucernička někde uprostřed tunelu.
