HOŘICE SI ROZVRACET NEDÁME
Koncem října dokončil Okrášlovací spolek Rašín stavbu monumentu Obřího trpaslíka. Celá stavba stála 3 miliony a složilo se na ni svými dary sto padesát dárců. Tři čtvrtiny z nich byli hořičáci nebo hořické firmy. Rozpočet města Hořic to nestálo ani korunu a spolek se obešel i bez jakékoliv dotace. Nic podobného se v Hořicích nestalo sto let.
Sedl jsem a napsal o této události článek Kolik stál Obří trpaslík. Nebyl nijak rozsáhlý. I s titulkem měl všehovšudy 345 slov. Text jsem odkliknul na adresu šéfredaktora pestrobarevného, na křídovém papíře tištěného Hořického zpravodaje. Za devět minut jsem měl v počítači odpověď. Nebyla ale od šéfredaktora. Byla to instrukce místostarostky Jany Bouzkové šéfredaktorovi Bc. Dominiku Palmovi, jak má naložit s mým článkem. Dodatečně za toto nevyžádané a odesílatelkou pravděpodobně nechtěně poskytnuté sdělení děkuji. Instrukce šéfredaktorovi je sice stručná, ale v mých očích o fungování dohledu nad obsahem Hořického zpravodaje vypovídá mnohé. Pro připomenutí mladším čtenářům dodávám, že dohled politického činitele na činnost redaktora, se může nazývat i cenzurou.
Co jsem se tedy dozvěděl. Za prvé to, že příspěvky zaslané redakci Hořického zpravodaje ke zveřejnění jsou interně přeposílané místostarostce Bouzkové. Ta sice není členkou redakční rady, ale zřejmě jako řídící orgán města stojí nad šéfredaktorem a dává instrukce, jestli a v jaké podobě zaslaný text zveřejnit. Za druhé. V instrukci šéfredaktorovi, kterou mi místostarostka Bouzková poslala píše, že podle zásad vydávání Hořického zpravodaje by neměly být zveřejňovány podobné informace od soukromých autorů. V informaci, poskytnuté mi správním odborem Městského úřadu se však píše, že zásady vydávání Hořického zpravodaje nestanoví, kdo je považován za soukromého autora.
Jako člověk narozený v první polovině minulého století pamatuji dobu, kdy ústřední výbor KSČ vydával Rudé Právo. Šéfredaktorem býval soudruh Švestka, člen ústředního výboru KSČ, který odpovídal za obsah tiskoviny. Nad ním a redakcí ale byl ještě Úřad tiskového dohledu, který dával závazné instrukce co tisknout a hlídal, aby soudruhům v redakci náhodou něco neuteklo. Samozřejmostí byly pečlivě vedené a ostře sledované seznamy nepohodlných autorů, kteří měli zákaz publikace.
V praxi zásah redakce Hořického zpravodaje vypustil z mého článku odstavec, ve kterém jsem některým diskutérům ze sociálních sítí vysvětloval, že dárci, kteří ze své vlastní peněženky dali na stavbu monumentální sochy prostřednictvím transparentního účtu i statisícové částky, si nezaslouží podezíravé osočování z obohacování. Redakcí takto vykastrovaný článek nakonec vyšel, i přes můj výslovný nesouhlas, v prosincovém čísle Hořického zpravodaje s mým podpisem. Proč k tomuto zásahu do mého článku došlo, netuším, ale je pravda, že i za totality bylo oficiálním posláním tisku napomáhat budovatelskému úsilí pracujícího lidu, i když vlastně nikdo nevěděl, co to znamená. Hlavně, že se mohlo zakázat, co se komu zachtělo.
EPILOG
Ta socha bude na svém místě stát i za sto let. A jistě se najdou někteří pravnuci dnešních dárců, kteří tam budou při vycházce svým dětem hrdě ukazovat, který že kámen byl koupen za peníze jejich pradědečka. A protože věřím na mlýny, které melou sice pomalu, ale jistě, jsem přesvědčen, že v té době už si na mnohé dnešní velkopansky namyšlené držitele moci nevzpomenou ani kočky mrouskající se na jejich hrobech na Gothardě.
PhDr. František Kozel
