KLÍČE A RUČPRNDY
Ne, prosím. I když slovo ručprndy bude řadě lidí možná znít trochu přisprostle, není tomu tak. Je to sto let starý slangový výraz, kterým tehdejší mladá generace nazývala zcela prozaický školní předmět – dívčí ruční práce. A logicky i slečny učitelky, které tento předmět vyučovaly, byly ručprndy. Ale to je dnes pravěk, který už nemá (téměř nemá) žijící pamětníky.
Sedmdesátá léta. Mrzlo jen praštělo, chybělo uhlí a strana s vládou vyhlásily uhelné prázdniny. Generace dětí tehdy školou povinných si je dobře pamatuje. Netrvaly sice ani celý měsíc, ale byla to krásná zima. Sníh, lyžování, bruslení. Jeden týden psaly noviny o hrdinných železničářích, kteří rozmrazovali uhlí zamrzlé ve vagonech tak, že pod nimi rozdělali ohně. O pár dní později to už byli nezodpovědní jedinci, kteří poškodili stovky vagonů. Na to se nedá zapomenout.
O dekádu později v zimě tolik nemrzlo, ale o to víc praštělo v kloubech soudruhům na sekretariátech. Doba se jim vymknula z kloubů a šílela. Krásně šílela. Ne jedna, ale všechny generace co byly, chodily na náměstí. I v Hořicích. A všichni, které od té doby nepotkal strýc Alzheimer, si dobře pamatují cinkání klíčů.
O čem bude na stará kolena vypravovat generace dnešních školních dětí svým vnoučatům? Nepochybně o virových prázdninách. A o tom, jak se v jejich maminkách probudily, přes řadu generací v genech hluboko zasuté, ručprndy a šití. Šití roušek, na které zodpovědní zapomněli. A tak pokaždé, až teď budete brát do rukou klíče, vyzkoušejte, jestli cinkají. Třeba to bude zase potřeba.
sonyboy
